Poeta loci: Rozhovor se Štěpánem Klinkovským

 

„Výtvarné myšlení mě přivedlo k psaní a psaní pak zpátky k výtvarnu.“

POVIDLA

Na stráni plápolá dohořívající slunce

Zapomněl jsem se
v pruhu stínů trnek
a ty mne vzaly za svého

Ovoce usíná netopýřím spánkem
a přepouští svou barvu večeru
mhouřím ostražitost
v uších hučí
jako v krbu těsně před zhasnutím

Usínáme netopýřím spánkem
a noc už vaří povidla

(HaDivadlo, 12.9.21)

Kulturní scéna v Uherském Hradišti, tom malém městě na jihovýchodě Moravy, má své pestré vrstvy. Mladá generace tvůrčích Hradišťáků přichází ke slovu. Právě debutující Štepán Klinkovský vzal osud své první básnické sbírky do vlastních rukou a vydal ji 2. prosince v internetovém nakladatelství Pointa. Jaká je cesta od výtvarného umění k poezii, jak žijí básně na Instagramu a jak vnímá náš region? O tom všem je tentokrát Poeta loci.

Jak dlouhý čas potřeboval ke svému vzniku Makroskop, tvá první básnická sbírka?

Je to doba dvou let. Měl jsem po maturitě a už dlouho uvažoval o psaní. Předtím jsem nikdy nepsal. Vlastně takovým předobrazem byly holky ve třídě, které psaly. Sedl jsem jednou za stůl v zahradě a vznikla první báseň. Pak jsem psal častěji a častěji a něco z toho vzcházelo. Za rok jsem měl sbírku napsanou.

Makroskop byl vydán díky financím z online sbírky nakladatelství Pointa. Jak takové vydání funguje?

Všechno probíhá přes internet. Pointa zve, aby se lidé přihlásili se svými projekty, tak jsem to vzal – nejsnazší cestu člověka, který v podstatě začal. Emailem si dopisujeme v různých fázích příprav, pak se vypíše měsíční fundraising a pokud se cílová částka nevybere, přispěvatelům se vrátí.

Seznámil jsi se na Pointě s jinými básníky nebo tvůrci?

Na Pointě přímo ne, je hodně anonymní. Většinu lidí jsem poznal na Instagramu, kde se takto postupně nalézáme, někdy jsme se pak i potkali na čteních. S jednou básnířkou jsme tak i současně pracovali na sbírkách na Pointě a uvažovali o společném křtu. Protože je situace ale nejistá, zatím jsme to odložili.

Vraťme k procesu psaní. Jakým způsobem k tobě přicházejí témata?

Když to čekám nejmíň. Často něco zahlédnu, co mi inspiraci daruje, a dar je i v tom, že mě věci napadají. V ten moment opustím, co jsem dělal a otevřu zápisník, abych se do toho jediného krátkého momentu, co se stal a možná nestal, ponořil. Svoji první sbírku jsem napsal na stroji, abych ji měl. Je to, jako když se vyvolá fotka, člověk ji má v ruce. Je to kulomet…

Proces psaní souvisí i se čtením, člověk si osvojuje jazyk, zkoumá jeho možnosti. Čteš poezii?

Teď už ano. Že můžu být v imaginárním světě, i když zrovna sám nepíšu, je úžasné, Také tím rostu, jako čtenář i autor. Neubráním se Egonu Bondymu – rozporuplné figuře českým dějin, a třeba jeho básni Pražský život. Je neskutečně sprostá, básnický jazyk prostý, holý, vulgární. Jako by mu nezáleželo na tom, jak to říká, protože ví, že to stejně padne na úrodnou půdu. Tady by to asi chtělo apel: čtěte. Myslím, že dnešní mladí básníci mají těžké začít psát, je tolik věcí, co můžou dělat. A když se někdo chce svěřovat se svým životem, použije k tomu sociální sítě.

Proč tedy na Instagram dáváš svou poezii? To není „instapoezie“.

Není. Ale kdybych si vedl blog, vzalo by mi to mnohem víc času. Tady vyfotím, naskenuju text a mám to tam za vteřinu.

A především je to skvělý prostor pro reakce. S jakými jsi se setkal?

S několika tipy. Zatím jsem neměl odpůrce, možná proto, že se tam dostane málo lidí. Jsou tam náhodní čtenáři, kteří dají lajk, a to je všechno a pak jsou ti stálejší. Ty mám nejradši. Jsou z řad kamarádů a trvale mě podporují. Pak jsou tam lidé, co neumí ani česky a stejně lajkují. Ti jsou mi největší záhadou. Nevím, co z toho mají. Instagram je obecně pro literaturu špatný, protože tam frčí co nejkratší sdělení.

Co ti poezie, kromě sdílení se čtenáři, dává?

To, co mi zůstávalo někde vzadu v povědomí, emočně to se mnou hýbalo, ale nedokázal jsem o tom mluvit. Paralely s čímkoli jiným, co mi věc zařadí do kontextu s vesmírem. Snažím se vytvářet sítě a propojovat, vytvářet možné a nemožné spoje mezi skutečnostmi, porovnávám je a naznačuji, jakou mají v lidském životě hodnotu. Málo píšu o lásce, na rozdíl od vrstevníků. Lásku musím cítit…

Sbírku sis sám ilustroval. Jaký má tvá poezie vztah k vizuálnu? Otiskuje se v ní tvůj zájem o výtvarno?

Určitě. Přemýšlím obrazem. Vždycky vyvstane nejprve obrazově, stojí na obraze, rytmus přichází až potom. Někdy se možná snažím až příliš ten obraz ve čtenáři vyvolat. Vytvářím v básni dva paralelní příběhy, něco obecného a něco konkrétního. Ty se na konci spojí. Výtvarné myšlení mě přivedlo k psaní a psaní pak zpátky k výtvarnu.

Začínáš, jaká si myslíš, že tě čeká v poezii cesta?

Musím se naučit poezii naslouchat. V jistou chvíli od tebe začne báseň něco požadovat. Je zbytečné držet se původního plánu, je třeba objevovat nové, opustit původní nápad a ocitnout se v takové hezké nejistotě.

Studuješ DAMU, jak se divadlo pojí s poezií?

Divadlo je propojením všech složek umění a mě baví nekonečné možnosti, jak něco vyjádřit. V tom má divadlo oproti poezii velkou výhodu. Baví mě spolupracovat s lidmi, kteří jsou zaměření jinak – na hudbu nebo jsou pohybově založení. Objevujeme spolu základ umění, který mají všechny jeho složky společný. Je ještě živější než film, je to teď a tady. Moc rád bych dělal poezii v divadle. Na scénografii mám nejradši výtvarnou zkratku – dá se použít jednouchá výprava, která vskrytu znamená hrozně moc. Texty se stále recyklují a interpretace se musí obohacovat, jen herci to neutáhnou. Hodně dělá scéna, světlo, hudba, cokoli… Všechno má svůj význam.

A co ty a tvůj vztah k místu – Hradišti?

Pro mě je celý dolnomoravský úval domovskou pánví, která se pozná podle Moravy uprostřed a pásu lužního lesa, který se táhne od Olomouce až k hranicím. Z chaty se dívám na tu pánev s Hradištěm před sebou. To je pro mě domov. Mamčina rodina pochází ještě víc z jihu, od Hodonína, tátova od Zlína, takže se to protíná někde uprostřed v Hradišti. Nikdy jsem nežil jinde. Až později jsem zjistil, že i folklor je chtě nechtě se mnou spojený. Třeba nářečím, které se dochovalo v našem domácím brebentění… A taky pálíme slivovici. Toto mám se svými vrstevníky společné, jinde to neměli a my se tím mohli pýšit. Když se bavím se spolužáky, jak reflektují svá domovská města, říkají, že většinou se není čím chlubit, a já jsem to vždycky cítil jinak. Náš region není moc zatížený něčím nepravým. Něco v něm zůstává z minulosti. Je na pomezí venkova a města a my máme napojení na kořeny. Bylo by škoda, kdybychom to přestali hledat a té identity se zbavili. My si tady vystačíme. Vlastně jsme velmi bohatí…

Smetanovy sady a Cafe Portal, Uherské Hradiště, prosinec 2021.