Poeta loci: Rozhovor s Janou Orlovou

„Čajovna Pod kaštany pro mě byla prostředím svobody a osobního duchovního hledání.“

Staří bohové jsou stále online

Ráda bych obcovala s chmelem
zarostlým v lese jako moje srst
v namožených fasciích úřednice

Kroky odměřím touhu po tobě
útrpné právo po pokročilé
a vím, ještě je čas, protože
staří bohové jsou stále online

 

 

Duše nemá gender

Jsem něco mezi mužem
strojem a planetou

Postavím komoru pro duchy
a ukážu ti, kde lovit v šeru

Vše uvařím ve své krvi

Ostří ztráty, řez lásky

Jsem bílá, nahá, krásná
v dálce na asteroidu

Jedno dopoledne na střeše uprostřed Hradiště… Dvě ženy, dvě holubice, jeden fotograf. S básnířkou, performerkou a teoretičkou výtvarného umění Janou Orlovou jsme si na střeše budovy Kina Mír povídaly o poezii, životě i jejím vztahu k rodnému městu.

Proč jsi vybrala toto místo?

Holubice jsou moje oblíbená instalace. Bylo to první, co mě napadlo, když jsi se ptala, kde bych si chtěla s tebou povídat. Když tu byly čerstvě instalované, slyšela jsem v autobuse dvě tetičky, které si povídaly o tom, jak je to strašné. Vrylo se mi to do paměti.

Jak se tu cítíš?

Přijde mi to jako nevyužitý prostor. I v době, kdy se nelze potkávat ve větších skupinách, by se tu mohly pořádat produkce, i v době opatření. Sem je krásně vidět a odsud též. Je to takový industriální amfiteátr.

Hradiště je tvé rodné město. Jaký máš k němu vztah? Rezonuje v tobě, ovlivňují tvoji tvorbu moravské kořeny?

Narodila jsem se v porodnici Uh. Hradiště, ano. Ale asi tě zklamu, vnímám se spíš jako světoobčan. Město pro mě není tak důležité. Mám tu rodiče, spoustu vzpomínek a mám Hradiště ráda, ale nejsem patriot.

Opravdu bys vliv Hradiště na svou tvorbu nenašla?

Myslím, že je to důvod, proč jsem dnes vybrala Mír. Největší vliv na mě měla Letní filmová škola, zimní Seminář britského filmu, jarní Seminář archivního filmu a ve čtvrtky Zlatý fond. Já jsem totiž chodila na všechno. Film byl pro mě velkou inspirací. Proto je Hradiště pro mě důležité, ne ani tak kroji, folklorem, ale myslím, že jsem se tu hluboce seznámila s uměleckou vizualitou, filmovou narací a uměleckými prostředky. Filmová škola a filmové semináře v kině byly zaměřené na staré archivní filmy, a ty mě zajímaly. Cokoli podivného bylo pro mě výzvou a jako umělkyni mě to ovlivnilo. Jinak od svých 15 let jsem vynechala asi jen jednu LFŠ.

A konkrétní místa, která tě inspirovala?

Takovým místem, opravdu hodně formativním, pro mě byla čajovna Pod Kaštany. Deset let jsem tam pracovala. Pro mě to tehdy bylo prostředí svobody a osobního duchovního hledání. Takže vlastně spíš než na Míru, který je takový pařící, kalící, tak jsem se v pubertě velmi ráda opíjela čajem v čajovně. Naučila jsem se tam něco důležitého – že jsou různé možnosti, jak vnímat svět. Není jen jedna nebo dvě nebo tři. Jsou jich myriády. Nejde jen o to, jestli půjdu nakupovat do Lidlu, nebo do Kauflandu, jestli bydlet ve městě, nebo na venkově. Možností je obrovské množství a je jen na mně, co si vyberu. Jako lidé máme obrovskou svobodu. Tak jsem to měla já osobně. A ano, je pravda, že z Hradiště jsem celkem rychle odešla.

Když se ještě vrátíme k tvému vizuálnímu umění – první výstavy jsi měla právě Pod Kaštany. Jaké mají v řadě tvých výstav místo?

Bylo to období hledání. Dlouho jsem nevěděla, co budu dělat. Určitou míru talentu jsem vykazovala v x oborech a chtěla jsem dělat všechno. Věci vystavované Pod Kaštany byly z toho sebepoznávacího období. V posledních letech vůbec nemám potřebu dělat výstavy. Není pro mě důležitý artefakt a instalace, jako to, co mě naplňuje. Je to i kritérium, proč jsem se rozhodla pro svou cestu – dělat věci v přítomném okamžiku – víc spontánní, ale aby to stále zůstávalo ve výtvarném umění a vycházelo z něj. Nemám divadelní ambice. Zůstávám u vizuality, ale nemám ráda, když je fixovaná k vystavenému artefaktu.

Cítím, že nevnímáš poezii jako uzavřený žánr, propojuješ slovo s obrazem, obrazy se slovem. Co pro tebe osobně poezie znamená?

Pro mě je to určitý životní mód. Nechci, aby to vyznělo banálně, ale hluboce cítím, že bych chtěla poezii žít. Je to pro mě způsob prožívání světa. Proto i volba performance jako dalšího prostředku. Performance je pro mě v podstatě živá poezie. To neznamená, že jsou to texty převedené do nějaké akce, ale je to samostatný žánr, kde se snažím pracovat podobnými prostředky. Jen to nepíšu, ale dělám.

Obsah je tedy v podstatě stejný?

Ano, vychází ze stejného kořene – touhy po poetickém vnímání světa. Chtěla bych, aby můj život ty kvality měl. Je to samozřejmě velmi idealistické a není mi dvacet, takže vím, že to má hranice. Jsem vlastně ráda, že jsi to ze mě dostala. Život by měl být mnohovrstevnatě prožívaný. Něco, co si užijeme… V čem prozkoumáme své možnosti a talenty a využijeme je. Život vnímám jako něco obrovsky svobodného.

Je toto podstatou i tvých performance? Na první pohled šokujících, ale když se člověk zamyslí, vidí snahu odhalit možnosti v nazírání na svět.

Je to tak a zároveň je to vždy překvapení i pro mě. Nedělám věci, které jsou mi pohodlné. Někdy částečně ano, to není absolutní. Ale myslím, že umění by nás mělo posouvat dál, mělo by nám umožnit objevovat a zkoumat své možnosti – čím vším ještě můžeme být. Různé polohy naší identity – uvědomit si, jaké máme postoje k věcem.

Jakou roli v tom hraje naše tělo?

Je to prostředek. Tělo je velmi zajímavé, protože s ním vyrůstáme, jsme s ním každý den… Je také otázkou, jestli máme tělo, jsme tělo, nebo obojí. Je to něco, co nás každodenně provází. Nemůžeme se abstrahovat jen do intelektu. Musíme tělesně fungovat, Tím pádem je tělo nejjednodušší a nejpřímočařejší věc, se kterou se dá pracovat. V mém případě nejde o kult těla nebo že by pro mě bylo ústřední, ale je to zajímavá část mě samotné. Jak se mění, jak se s ním dá pracovat, modifikovat. Tělo je do určité míry dané a do určité míry flexibilní. To samé, myslím, platí pro naši psychiku, naši osobnost.

Čteš české básníky? Kdo je ti blízký?

Zdá se, že je dnes dobré říci první, co mě napadne, takže: Kamil Bouška – Inventura. Oslovilo mě to. Jako člověka mám velmi ráda Milana Ohniska. A i když mě zajímá ženská poezie, není to tak, že bych preferovala umělce určitého pohlaví. Celá ta mezipohlavní věc je zajímavé téma výzkumu.

V roce 2012 jsi vydala sbírku Čichat oheň, pak v roce 2017 sbírku Újedě, na čem pracuješ teď?

Je celkem zajímavé, že jsem v Čechách vydala zatím dvě sbírky, třetí se snažím vydat. Mám ji hotovou už rok, ale kvůli covidu to nabírá zpoždění. Zatím je její obsah tajemství. Pracovní název je „Miluju tebe a Hornbach“. A jak napovídá, jedním z témat je určitá desakralizace poezie.

Tvoje verše můžeme číst v různých jazycích, jsi součástí mezinárodních literárních komunit, jak ses vlastně dostala do takového prostředí?

V zahraničí publikuju často. V Čechách jsem vydala dvě sbírky a ve světě čtyři – v ukrajinštině, rumunštině, před pár měsíci v polštině a vyšel mi e-book v Indii. Na indické literární scéně se pohybuju hodně. V podstatě je to díky covidu. Začali pořádat velké literární online festivaly, které trvají několik hodin. Je tam spousta lidí a každý čte jednu dvě básně. Teď jsem absolvovala taky turecký, kyperský a americký literární festival. V angličtině mi má navíc konečně vyjít sbírka. Je to pro mě zajímavé, ale primárně jsem o to neusilovala. Nicméně taky překládám poezii z angličtiny a asi jsem se k tomu dostala i díky těmto kontaktům.

Tvé básně i krátká performance byla publikována na webu v Manifestu úzkosti. Znamenala pro tebe doba covidu úzkost?

Covid pro mě představoval zajímavou možnost ponoru do sebe, zjišťování, co chci, co nechci a do určité míry jsem za to vlastně vděčná, za unikátní možnost stáhnout se a zabývat se vnitřkem a ne vnějškem. To ale neznamená, že jsem z toho neměla úzkost a netoužila po ničem jiném než sednout do kavárny a jít do galerie. Vnímala jsem jeho pozitiva i negativa. Zasahoval mě hodně, ale skrz prostor, který jsem pro sebe díky covidu měla, jsem se snažila posunout dál.

Střecha kina Mír, Uherské Hradiště, květen 2021.