Reklama
 
Blog | mark.machackova

Poeta loci: Rozhovor s Ondřejem Hrabalem

Básník Ondřej Hrabal v uherskohradišťském Cafe Portal na Masarykově náměstí, foto: Marek Malůšek.

„Jsem přesvědčen, že si člověk, který nečte, nechává ujít jeden z nejkrásnějších prožitků…“

Poprvé jsem Ondru slyšela slamovat na Malé scéně Slováckého divadla, podruhé o pár týdnů později společně s čtvrtmilionem dalších lidí na demonstraci v Praze na Letné, 16. listopadu 2019. Tento mladý básník, dramaturg a organizátor literárních akcí se narodil v Buchlovicích, vystudoval uherskohradišťské gymnázium a pak filozofii, anglistiku a aplikovanou ekonomii na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde si před pár dny převzal červený diplom. Povídali jsme si v kavárně Portal.

 

full english

v loužích
destilovaná pachuť
anglická snídaně
– pavoučí vejce rajská jablka na
kontinentu

mrholí
všude je stejně

díky za nemožnost

je teplo a
rozpustná káva
v hrnku na espresso

autobusy jsou cizí
vypráví o mototechně
mrholí a
kulisy si hrají na scénář

když klesne voda v řece
klesne voda ve studni
možná bychom tušili co s tím
kdybychom věděli co se sebou

ze sbírky Racci (Jan Těsnohlídek – JT’s nakladatelství, 2020)

Jsme na Portále, kde jsi před více než rokem křtil svůj debut. To bylo ještě vše kolem nás jinak. Jak se od té doby změnil tvůj život?

Moc. Tehdy jsem žil velmi kulturně. Po vydání první sbírky jsme jeli s Janem Těsnohlídkem na takové miniturné, natočil jsem hudební album, zkoušeli jsme s kapelou a uskutečnili jeden koncert, a to už za roušek a rozestupů. Pak jsem vydal další sbírku, ze které jsem ještě nikdy veřejně nečetl. Takže jako největší dopad cítím to, že se prostě zavřela kultura a nemůžu vystupovat. Možná ale ještě větší změnu to znamenalo v mém osobním životě. Nicméně bych určitě našel i pozitivní věci, ale připadám si alibisticky, když na tomto stavu hledám uměle pozitiva. Je to stejně produktivní, jako být z toho nešťastný.

Jak moc je pro tebe důležité předkládat svou poezii druhým?

Je to pro mě nesmírně důležité. Vnímám poezii především jako způsob komunikace. Specifický – člověk komunikuje s autorem typicky doma večer v posteli a nevidí ho. Ale já osobně jako čtenář poezie mám velkou radost, když můžu zajít na autorské čtení a nacítit autora i v rámci přednesu. Když se poštěstí a autor je dobrý performer, má školený hlas, přidá mi to velice specifickou kvalitu k vlastnímu čtení jeho básní. V hlavě si pak čtu jeho hlasem a je snazší, aby mě oslovily i jeho další básně. Jako pro autora je to pro mě zásadní mít zpětnou vazbu, která není abstraktní, ale přímá – mluvit se čtenářem. Je to takový instantní dopamin – posledních pár let se slam poetry jsem si na to tak trochu zvykl. Napíšu báseň, okamžitě ji můžu přednést stovkám lidí a hned od nich dostanu něco zpátky.

Slam, tedy „předvádění poezie naživo“, je pro tebe sebevyjádření nebo myslíš spíš na vnímatele?

Slam je ve své prchavosti frustrující. Publikum je nadšené, ale příliš si z toho neodnese, ve skutečnosti jen určitou velmi specifickou emoci, která třeba člověka baví natolik, aby přišel znovu. Pobaví se, dojme, zatleská si, zakřičí. To se nedá zažít v divadle ani v klubu, Pro slam je určující instantní vzedmutí, ale zároveň vyprchání. Narozdíl od knihy. Vnímám to tak i jako posluchač slamu i jako čtenář. Jsou básnické sbírky, které bych si troufnul tvrdit, že mi změnily život. Slamy těžko. Jako performer to dělám proto, že mě to baví. Je to ale i poměrně velký hybatel společenského dění a mám radost, že existuje tak silné médium mluveného slova. U slamu bych nevydržel, kdyby to byla jen služba, která by mě nebavila. Poskytuje mi potěšení a dal mi spoustu krásných zážitků a přátel.

Slam poetry je cestou, jak dostat poezii k lidem. Jaké jsou ty další?

Poezie by v ideálním případě vůbec nepotřebovala takové „nárazníky“. Je tak skvělá a přínosná. Myslím si, že formou i obsahem vyhovuje dnešní době. Próza má mnohem širší čtenářskou základnu než poezie, ale nevím proč. Naše schopnost udržet pozornost se snižuje, např. díky konzumaci obsahu na internetu, a mladší generace má docela problém přečíst třeba román. My se snažíme ve svých aktivitách ukazovat atraktivitu literatury, přivádět lidi ke čtení. V Ostravě třeba dělám literární festival Inverze, jeho značka je cool a nejde výhradně o intelektuální záležitost. Dramaturgie přiláká lidi, kteří by jinak na literární festival nešli, odjedou nadšení a koupí si knížky. Jsem přesvědčený, že čtení zlepší kvalitu života. Člověk, který nečte, si nechá ujít jeden z nejkrásnějších prožitků, které může člověk pocítit.

Je škoda, že je málo češtinářů, kteří dokážou nadchnout. Zrovna u čtení to je tak, že nadšení lze předat jen v případě, že je kantor zapálený, člověk pak po takové hodině má chuť číst všechno, co mu přijde pod ruku.

V Hradišti jsi prožil spoustu let. Jaký máš k němu vztah?

Moc hezký. Těsně po gymplu to bylo ambivalentní. Těšil jsem se, až vypadnu. Pak na výšce, třeba v prváku, jsem sem skoro ani nejezdil, ale postupně se to překlenulo a čím dál raději se vracím. Vlastně mám nutkavou potřebu Hradiště, a Slovácko vůbec, propagovat. Se slamem jsem hodně cestoval, i po malých městech, a to mi ukázalo, jak skvělé místo Hradiště je, v mnoha ohledech unikátní. Lidé v městech srovnatelné velikosti mnohem více kulturně strádají.

Ty ale nepřinášíš literaturu lidem jen v Ostravě, ale i v Hradišti, třeba literárním programem na LFŠ…

Z toho mám fakt radost. Před lety jsme tu založili neziskovku Portus literarum, organizovali jsme slamy a autorská čtení. Měl jsem ambici „rozjet“ literaturu v Hradišti. Pak jsem odjel studovat do Olomouce a neziskovka se trochu zastavila. Doufal jsem, že to někdo z místních studentů převezme. To se ale nestalo. Mám pocit, že je tu sice několik míst, kde to funguje, třeba Portal, ale jinak je tu literatura upozaďovaná a je tu stále velký potenciál. Já sám bych tuto myšlenku úplně opouštět nechtěl, přišlo by mi absurdní, kdybych literatuře pomáhal vzkvétat někde jinde a v Hradišti ne. Literární program na filmovce jsem začal dělat před šesti lety a má to smysl. Poslední ročník ukázal, že je takovým malým, plnohodnotným literárním festivalem.

Co máš ze současné poezie nejradši?

Americkou poezii obecně, nejradši mám Emily Dickinson. Čtu samozřejmě současnou českou poezii, sleduju literární časopisy, taky zčásti kvůli práci dramaturga festivalu.  Co mě baví se dá určitě poznat z toho, koho si zvu na literární akce. Z básníků jmenuju třeba Tima Postovita, přichází s něčím úplně novým. Jeho beatnické gesto je patrné třeba v jeho skvělé sbírce Magistrála, letos mu vyjde sbírka v Hostu, a to je z letošních edičních plánů to, na co se těším nejvíc. Ale zmíním i básnický debut Honzy Karáska (rozhovor v č. 9/2020, pozn. red.), kterému jsem dělal redakci.

Ročně u nás vyjdou desítky básnických sbírek, jak se zorientovat v literární produkci?

Pokud do toho chce člověk vplout, je nejsnazší podívat se na literární ocenění (Cenu J. Ortena, Fr. Halase, Magnesii literu). A to už je jakási záruka kvality. Na druhou stranu mimo hlavní pozornost literárních kritiků bývají často úplné poklady, ale k tomu se člověk musí pročíst. Jsou tu zavedené literární časopisy, festivaly, stačí i jen podívat se na jejich program…

Kdyby někdo namítal, že současná česká poezie už není tak kvalitní jako před desítkami let, co bys mu na to řekl?

K některým věcem se prostě člověk musí pročíst. V jednom období svého života jsem taky nechápal, že se někomu líbí poezie, která se nerýmuje. Tehdy, kdyby přede mě dal někdo takovou sbírku, jako jsou Racci, možná bych řekl, že to není poezie. Argumenty se opakují: velmi volný verš je jen „próza se zalomenými řádky“. Pokud se to někomu nelíbí, nejlepší řešení je to nečíst a číst něco jiného. Já jsem přesvědčený, že to své kvality má. Je to jako kdybys někomu, kdo poslouchá jen pop, pustila free jazz, stejně tak za poezií, která může působit banálně na první pohled, je často spousta práce, myšlení.

Jak se cítíš ve své generaci, v době tiktoku a instagramu?

Jednoduchý obsah je nejviditelnější. Člověk může strávit celý den čtením feedu na facebooku, je to jednodušší než číst román, ale trendy ukazují, že knižní trh nestrádá, lidi čtou. Moje generace má o věci zájem. Dobrý důkaz všudypřítomné touhy sledovat osobní zpověď, která je svým způsobem intimní, autentická je to, že největší hudební žánr je teď rap. Myslím si, že je dobré zbavit se jistých elitářských představ o tom, jak má vypadat poezie. Dost možná je skrz rap a slam na svém vrcholu, jen si hledá jiné cesty adekvátně vývoji doby.

Máš v Hradišti nějaké místo, které je pro tebe magické?

Je tu moc míst, které mají pro mě velkou emocionální hodnotu. V případě autorů se odpověď na takovou otázku dá líp vyčíst z tvorby než z toho, co řeknou v rozhovoru. Myslím, že do mé poezie inspirace Hradištěm opravdu prosakuje.

Budeš s tím pracovat i do budoucna?

Slovácko je specifické do té míry, aby mělo svou současnou tvorbu, která není folklorní, a přitom odráží Slovácko, ale Slovácko 2021, ne 1980. To mi tady chybí. Přitom má region dost autorek a autorů, i když třeba žijí jinde. Jsou na té úrovni, že je o nich slyšet v rámci literárních kruhů, což si myslím, že je fascinující. Moc takových menších měst není. Líbí se mi, že ve tvých rozhovorech lidé o básnících z Hradiště dozví.

Cafe Portal, Uherské Hradiště, leden 2021.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama