Reklama
 
Blog | mark.machackova

Poeta loci: Rozhovor s Michalem Stránským

Michal Stránský při rozhovoru v Cafe Portal, Uherské Hradiště, prosinec 2020, foto: Marek Malůšek.

„Jsme na světě proto, abychom ho poznali. Psaní je průzkum světa.“

Michal Stránský působí jako grafický designér, fotograf a mimo to spolupracuje s divadlem a jinými institucemi veřejného života. Je ale také autorem básní a písňových a divadelních textů. V roce 2001 vydalo nakladatelství Kniha Zlín jeho Na hruškách nebe, vloni Větrné mlýny sbírku Černé víno, své verše vydává i vlastním nákladem. Jeho projekty se dotýkají uherskohradišťské kultury i životního prostředí, aktivně působí i ve sdružení na záchranu bývalé věznice – Memoria.

Uherskohradišťská veřejnost vás zná jako jednoho z hybatelů Sametové revoluce v regionu, dnes tu ale se mnou sedíte jako básník.

Reklama

Někdo z naší nejstarší básnické generace řekl, že básníkem je v okamžiku, kdy píše báseň. To mně přišlo velice blízké a přesné. Člověk se sám tím slovem, stejně jako spoustou jiných slov, nemůže otitulovat. Když někdo o sobě prohlásí, že je vlastenec, je mně okamžitě podezřelý – to o něm přece musí na základě jeho života říct někdo jiný. Se slovem básník zacházím s velikým ostychem. Ale když mě někdo tak osloví, potěší mě to.

Co je pro vás poezie, jak a kdy vstoupila do vašeho života?

Je to pro mě způsob nejniternějšího prožívání světa a mám pocit, že jsem se do něj vlastně narodil. Ale přece jen vím o jednom iniciačním okamžiku. Bylo mně 16 a kamarádka mně strčila do ruky sbírku Jana Skácela. Tehdy byl persona non grata a dostat se k jeho poezii nebylo běžné, pokud se člověk nepohyboval v určitých kruzích. Knížku jsem otevřel na stránce, kde stálo: „Nejprve bylo jenom bílo/ potom se ticho ulomilo/ a slavík zmlkl, aby slyšel/ děravý měsíc z lesa vyšel.“ A mně jako by se probořil vstup do jiné dimenze světa. Pod vlivem Skácelovy poezie jsem byl pak ještě hodně dlouho a těžko jsem se z něj vymaňoval.

Máte na mysli třeba svou sbírku Na hruškách nebe? Jak se na ni dnes díváte?

O své psaní jsem se moc nestaral, nepokoušel jsem se vstoupit do tzv. literárního provozu. Asi před deseti lety vedlo povídání s přáteli k tomu, že mně jeden z nich, básník Pavel Petr, nabídl vydání sbírky v edici, kterou řídil. Vzniklo z toho takové „vyčištění šuplíku“ (Pavel mě přiměl vrátit zpět i některé texty, které jsem vyřadil).

Vyjadřujete se obrazem i slovy, používáte různá média. Jak se ve vás mísí vidění výtvarníka a literáta, co je vám bližší?

Jsou to různé způsoby řeči, které potřebuju používat. Živím se jako grafický designer a tam něco uplatním, ale volné grafiky i fotky dělám převážně jen pro sebe a přátele. Věčně řeším otázku, jestli je to správná cesta. Ale nakonec to má i jednoduché ekonomické pozadí: sbírku poezie si umím vysázet a graficky upravit – připravit výstavu fotografií by vyšlo nesrovnatelně dráž. Nicméně psaní je asi přece jen můj prvotní způsob, jak provádět průzkum světa. Jsme tu přece proto, abychom ten úžasný, záhadný i strašný svět poznávali. A slova, která máme k dispozici, jsou děravá síť – nemají při běžném použití šanci popsat komplexnost skutečnosti a zkušenosti.

A ještě ji předat druhému… Uvažujete při psaní nad čtenářem?

Prvotní je zažít to, čemu se možná říká poezie. V nějakou chvíli mám pocit, že je tu něco, čemu nerozumím, ale zřetelně to prožívám, je to něčím podstatné. Někdy rovnou naskočí i slova, která pomohou ten kousek skutečnosti „obklíčit“, někdy se ze slov samy vynořují další skutečnosti, jindy slova pracně hledám. Až usoudím, že by z toho mohla být báseň, dojde i na řemeslo, bez něj to nejde. Teprve tady v nějakém smyslu možná myslím na čtenáře. Ale není na to příliš prostoru – protože máloco v jazyce musí být tak přesné jako poezie.

Myslíte ve své opravdovosti?

Ano, v usilování o pravdivost, ale má to i čistě řemeslný rozměr.

Jako vztah slova k tomu, co označuje?

Vztah k tomu, co označuje uvnitř mě. Nemůžu nikdy vědět, jak to čte někdo jiný. To je na tom úžasné. Ve vzácných chvílích se v sobě potkám s něčím těžko popsatelným. Snažím se slovy vytvořit co nejpřesnější obraz toho prožitku, ale ve čtenáři to evokuje zase jeho obraz. Ale i když je to tak, podařilo se něco, co má smysl a dotklo se podstaty.

To jsme se dotkli literární teorie, ale pojďme se vrátit na povrch k samotnému procesu psaní. Jak píšete?

Papír a tužku mám s sebou vždycky, v poslední době občas něco podchytím i do mobilu. Psaní rukou je pořád psaní rukou, má to v sobě ten psychomotorický rozměr. Většinou rukou přepisuju i několikrát a když to cítím „navážno“, tak potom rád využiju výhod počítače. Materiálu mám hromadu, ale psaním poezie se nedá živit ani přiživovat. Je to otázka energie, kterou do toho člověk může vložit.

Jaký máte vztah ke svým písňovým a divadelním textům?

Jiří Pavlica zhudebnil pár textů, které jsme původně hráli se studentskou kapelou Na dvorku. Psal jsem pro něj tehdy i další texty a on některé s Hradišťanem hraje dodnes. Občas trpím, moje nároky jsou teď dost jinde. S Hradišťanem a tedy Jurou jako skladatelem jsem spolupracoval na několika hudebně‑tanečních inscenacích a tak se dočkala zhudebnění i řada původních básní. Díky tomu vlastně už léta jsou v čilém provozu tak nějak „mimoliterárně“. Musí sice někdy strpět drobné „hudební ústrky“, ale zato žijí mezi lidmi a za to jsem vděčný. Moc rád tvořím texty do divadelních inscenací. Vlastně mě na tom baví ta služebnost tématu, ději, režijnímu výkladu. V psaní je tu víc řemesla, jde trochu o úkol „z druhé strany“: situace je jasně daná a je vzrušující hledat, co v sobě skrývá navíc. Vrcholnou podobou jsou operní libreta psaná pod noty. To byl můj sen – a zároveň výzva. V „cyklistické“ opeře Domácí válka na hudbu F. Schuberta jsem zároveň zúročil léta práce lektora ve firemním vzdělávání. S Operním studiem brněnské konzervatoře už chystáme i cosi dalšího. Divadlo, syntetický tvar, ve kterém se vše potkává, je další prostor, kde jsem úplně doma.

Je u vás vliv Jana Skácela už překonaný? Kdo je vám z básníků ještě blízký?

V čase skácelovského okouzlení jsem na terasách pod Petrovem poněkolikáté viděl provázkovskou inscenaci v režii Evy Tálské „Na dávném prosu“ vytvořenou ze Skácelových veršů. Celou první polovinu ve mně narůstal neklid, než jsem se odhodlal pána vedle oslovit: „Dobrý večer, vy jste pan Skácel?“ A on na to: „No ano. A co má být?“ Jedním z výsledků tohoto setkání byl i večer v listopadu 1987. Básník se stal jedním z řady spíše hudebních hostů Hradišťanu, kterou uváděl Jan Gogola. Skácel byl stále hodně neveřejná osobnost, takže šlo o setkání v mnoha ohledech vzácné. Doprovázel ho Petr Oslzlý a po zdařilém večeru mně nabídl účast na bytových seminářích. Tam jsem při jedné z přednášek viděl čerstvě přivezenou videokazetu s Ivanem Blatným a jeho nezaměnitelným krákoravým hlasem. To bylo fantastické, zjevení. Neuvěřitelný příběh ztraceného básníka… Podobnými cestami se jedno básnické okouzlení nabaluje na druhé a naštěstí to je zatím nekončící proces. V poslední době mně je velice blízký Petr Hruška, ale také třeba dva brněnští Martinové, Reiner a Stöhr. A těším se na další.

Cafe Portal, Uherské Hradiště, prosinec 2020.

Brigáda v sodovkárně
(která zrovna teď, koncem roku 2020, zmizela)

odřený cinkot sklenic
pod ciferníkem bez čísel
po svačině a před obědem
kolečka salámu
ukrojené vteřiny

zkušené skladnice
v bleděmodrých pláštích
s bílými lemy v půli stehen
poměřují brigádníčka
pro dospělý vtip

úleva dvojsmyslu
k zaoblení pondělí
když sypou do trychtýře
plechové zátky
zní to jak smích

pod oknem vedoucího
nádvořím provozovny
v souladu s výkazy
řeka žlutě plyne
plní se pětiletka
sílí mír

poctivé žízně
by se nedořezal

poctivé žízně by se tu nedořezal

autor: Michal Stránský

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama