Reklama
 
Blog | mark.machackova

Poeta loci: Rozhovor s Janem Jindřichem Karáskem

Jan Jindřich Karásek na dvoře Cafe Portal v Uh. Hradišti, foto: Marek Malůšek

Narodil se roku 1997 ve Zlíně, v Uh. Hradišti prožil dospívání a maturoval na gymnáziu. Studuje scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Pracuje jako externí redaktor pro Radio Wave, ČT Art a podílí se na podcastech časopisu Psí víno. V roce 2019 obdržel cenu Františka Halase, k vydání se připravuje jeho básnický debut. Povídali jsme si v Cafe Portal.

Trávil jsem tu celé své dětství. Já vím. Jak to? Podobáš se tomuhle místu. Voní jako ty.

Z autorovy povídky Ovčí nebe, 2019.

Myslíš, že se lidé můžou podobat místům, ze kterých vzešli, otisknout se v nich?

Možná to bude než prostorem samotným spíš lidmi, kteří se v něm pohybují a utváří místa kolem sebe. Na Moravě je výborné to, že se tady lidi neberou moc vážně a jestli mi Hradiště do života něco dalo, tak tohle. Hrozně mě ovlivnilo, že jsem odsud a pořád se bavím s lidmi, které znám z gymnázia. I tady ta portálová scéna byla formující. A to mi dost chybí, když potkávám některé básníky v Praze, kteří mají pocit důležitosti a pofiderní status celebrity. Myslím, že si lidé škodí, když si kolem sebe vytváří kult a je to poznat i na tvorbě. Vždycky je pro mě hrozně osvěžující potkat někoho příjemného, s kým je sranda. Když mám těžkou životní situaci, zmírníme ji právě s kamarádama z Moravy humorem až k rovině absurdity. I alkohol v tom samozřejmě hraje svou roli. Tady se pije dobře a hodně. Člověk se naučí alternovat vnímání světa. Pořád se sem vracím, k lidem, nejsem typ člověka, který by utnul všechny vazby.

Jsou tu místa spjatá se začátky tvého psaní?

Některá pro mě moc znamenají, třeba jsou ošklivá. Prostor, kde můžu být sám, pro mě byla vždycky příroda. Jízdy kolem Moravy na kole, procházky, to bylo pro mě zásadní. Směrem na Jarošov, na konci aleje je strom s vybudovanou lavičkou. Tam jsem chodíval běhat, pak si sedl a díval se, jak v dálce jezdí auta okolo Jarošova. V noci jen malé světelné body. Ta lavička je místo, o kterém bych klidně psal… Zprvu jsem ale tvořil jen doma. Když jsem měl těžší chvíle, chodil jsem psát do hospody a psát venku jsem začal až v Praze.

A co esenciální zážitek, který tě přivedl k psaní?

Je vlastně srandovní. Napřed jsem chtěl jít třeba na práva a dělat kariéru, ale pak jsem se zamiloval do holky, která byla na umprumce a kreslila, chtěl jsem ji zaujmout, ale kreslit jsem neuměl, tak jsem si řekl, že bych ji mohl psaním oslnit. To úplně neklaplo, ale psaní mi zůstalo.

Lidé jsou hlavní motivická složka tvé poezie, nebo spíše jejich příběhy než oni samotní?

Vlastně se to změnilo, začalo mě zajímat tělo, filozofie těla, transgrese, negativní interakce a násilí. Inspiruje mě estetika hnusu a dílo George Bataille. Než emoce samotné pro mě začaly být důležitější spíš určité koncepty. Beru to jako sebevzdělávání – téma vždycky prozkoumám, než o něm píšu. Psaní se pro mě stalo více intelektuální než citové. Milovaní nezvěstní je možná poslední věc, kde řeším city ne zkoumané myšlenky.

Jaká byla tvoje cesta k poezii?

Na gymplu jsem psal zaláskovanou depresivní puberťáckou poezii. Pak jsem přestal, vadilo mně to velikášství. Já se neberu moc vážně, právě díky Hradišti mě štve, když si lidi na něco hrajou. Před soutěží Františka Halase jsem se o poezii vlastně nezajímal. Pak jsem měl nápad využít formát poezie pro vypointované minipříběhy. Básně pro soutěž (později sbírka Milovaní nezvěstní) jsem napsal za jeden večer. Možná mi k tomu pomohla i scenáristika, umění škrtat. Sbírka vyjde v říjnu a její druhá část je už experimentální, abstraktní texty o návratu nezvěstných. Zásadní téma sbírky je volba neinteragovat, zůstat anonymní a nedotčený druhým.

Kdo je ti blízký z české poezie?

Českou poezii mám rád, i když ještě před rokem bych ti řekl, že si radši poslechnu český rap. Obdivuju Kamila Boušku a jeho Inventuru – takový to zlý psaní, co mě ze začátku odpuzuje a pak si k tomu najdu cestu. Je to klíčový autor Fra jako Borkovec. Chtěl bych doporučiti nevydanou Elenu Pecenovou, Ondru Hrabala a jeho sebereflexivní Racky, kteří mají vyjít příští rok, a taky dvě velký Z, který mám rád – Zajíc a Zbořil, jejich Peníze a Podolí.

Jaká témata tě teď zajímají?

Napsal jsem radikální sbírku primárně o zlých věcech Sváteční násilí a zrovna tehdy, kdy jsem to psal, jsem byl šťastný, prostě na dobrém místě v životě. Jsou to povídky o prozkoumávání temných stránek, o těle, fyzičnosti i psychickém násilí, o hudbě, korporátech, vlastně typická první knížka, ve které se člověk snaží vyřešit všechno. Představil jsem si situaci a řekl si, jakým nejhorším způsobem bych ji mohl vyřešit. A napsal to. Píšeš publicistiku, studuješ scenáristiku. Co budeš dělat po studiu? Žurnalistika mě celkem baví, rád bych dělal scenáristiku, ale to nebude jednoduché. Nestyděl bych se ani za marketing, teď dělám třeba na stavbě. Člověk aspoň nezpychne. Nechci působit jako konzervativní starý pán, ale na spoustě lidí jde poznat, že nikdy nedělali rukama a extrémně by jim to prospělo. Jít na pivo po práci s dělníkama je úplně výborná záležitost.

Pavlač Cafe Portal, Uherské Hradiště, srpen 2020.

Reklama

Anežka

Řídila jsi v noci a
tenké pruhy světla ti
kreslily po rukou
na volantu obrazce
připomínající malé
mihotající hady.

Anežko, když ti toho
dne zavolal tvůj muž,
řekla jsi, že nemůžeš
a že se uvidíte doma.

O dvě hodiny později
zmizíš a tvé vozidlo
bez tebe sjede z cesty
a s sebou vezme další.

Dva dospělí těžce zranění
a jejich dítě proletělo
předním sklem kamsi
do pole, kde už pak
ani nepřipomínalo
samo sebe.

Tvůj muž bude skučet
a nebude si jistý,
jestli to bude kvůli
jejich ztrátě nebo té jeho.

Smrt a zmizení
se propletou v jedno.