Jedno květnové odpoledne na nádvoří Jezuitské koleje v Uh. Hradišti… místě posetém okvětními lístky okrasných třešní. Foto: Marek Malůšek.
„V básni musí být tajemství – kdy málem řekneš hodně.“
Nová lyrika
Prostor:
Namísto vitráže
kostelní graffiti
náměstí bez kašny
kde pláč zní jako zločin
Tělo:
Mezi tím tvé tělo
návnada pro vážky
zaklání výkřik
zaclání strachu
tvé lesklé tělo
návnada pro ryby
injekčně vstřikuje
fénixovy slzy
Slovo:
Na počátku byla v ženě tma
modlitba za oheň a maso
pak vynalezli svíce
pro světlo samo
pro smrt samu
a pro držení plamene
tmě pak zbyla nahota
Umění:
Nářek odstěhuj k sochám
natoč krátký film
o věčných slibech
a pak obraz popraskaný
globus spojení a výčitek
nech ho zmizet v hrobě
Tisíc duší v jednom těle
Kdo dává jelenům
olizovat sůl
pře se jen s lesem
Pokládám ruce na spánky
rozdělávám oheň
a vymítám anděly na stěnu
abych tu zůstal
jen já sám
Před čtyřmi lety se Hana Richterová (1989), rodačka z Uherského Hradiště, stala laureátkou Literární soutěže Františka Halase, získala Zvláštní cenu Klementa Bochořáka a díky ní vydala v roce 2018 v nakladatelství Šimon Ryšavý svůj debut Hluchá místa.
Vydala jsi debutovou sbírku, co se od té doby změnilo?
Když vyhraješ soutěž Františka Halase, máš rok na to, abys z těch básní připravila sbírku. Dlouho v nich žiješ, pak trvá, než je odsuneš, abys mohla psát něco dalšího. Změnilo se jen to, že nepíšu ucelené básně, ale spíš si dělám deníkové zápisy. Asi před měsícem jsem měla velkou inspiraci ve stěhování do nového bytu a začala jsem přemýšlet nad vztahovou poezií a konceptem básně jako bytu. Ale co se týče psaní, tak teď se mi chce víc žít než psát. I když se tomu nevyhýbám.
V Hluchých místech nenalézám hluchotu, ale naopak obrovskou vnímavost. Ovlivňuje i tvůj život?
Při poslechu jednoho pořadu v Českém rozhlase jsem si uvědomila, že budu asi citlivější člověk a že to nemusí být jen slabina. Myslím si, že s tím ale potíž nemám, možná mé okolí. Většinou si odnáší ze mě dojem, že jsem bláznivá.
Jak se proměnil tvůj život během pandemie?
Pořád jsem dělala něco manuálně, šla si zaběhat nebo četla ty správně tlusté knihy, na které dosud nebyl čas, zásoba vína a tlustých knih. Byla jsem občas ráda, že jsem měla klid sama na sebe. Objevila jsem třeba výbornou knížku, která střízlivě fušuje do tématu klimatické krize. Stromy znamenají svět (The Overstory) od Richarda Powerse. Učí člověka všímat si úplně obyčejných věcí. Myslím, že stejně působí i pandemie. Sice hodí člověka do jednoho bytu, ale má čas přemýšlet nad prostorem, ve kterém právě je, a může si ho přetvořit ve svou autonomní oblast. Tou je pro mě poezie a literatura. Je to oblast, do které když nechci, nikoho nepustím. Je to jenom můj svět… Pandemie pro mě není ponurá. Našla jsem si v ní výhody a s nevýhodami jsem se naučila pracovat.
Čteš, Hanko, současnou poezii?
Ano, ale musím po troškách, protože vždycky jsem víc nebo míň ve fázi, kdy se chci vrátit ke psaní. To nemůžu číst ostatní básníky, protože všechno, co čtu, se mi dostává do podvědomí. Proto víc čtu prózu. Mám slabost pro biologii a virologii, takže i takovou literaturu. Z básníků zbožňuju Zuzanu Gabrišovou a její sbírku Těžko říct. Je pro mě úkaz, jedinečná ženská vztahová poezie. Jednu sbírku vydala navíc pod mužským pseudonymem, což je mi moc sympatické. Pak mi učarovala melancholická poezie Daniela Hradeckého. Převažuje ale próza. Miluju Olgu Tokarczuk.
Kdy píšeš? Jsi noční psavec?
Určitě ne, že bych nešla spát… Jak Vladimír Holan meditoval s lebkou, tak takhle to nemám. Ale někdy se mi děje to, že se občas probudím a vybaví se mi takový snový verš, mám chuť si ho zapsat. Mé verše ale vznikají bez ohledu na denní nebo noční dobu. Každý básník je rád za jakési „vnuknutí“. Není mi třeba moc blízká tvorba Nezvala, přestože je fakt dobrý básník řemeslem. Nemá pro mě prostě to tajemství, které tam potřebuju. Sama jsem ráda, když se mi jej tam podaří dát.
Na facebooku jsem zahlédla tvou přezdívku Františka Plamínková, což byla bojovnice za práva žen, nespravedlivě odsouzená nacisty k trestu smrti. Je pro tebe rovnoprávnost téma?
Určitě, ale do takových diskusí se pouštím jen s kamarády. Je to jedno z témat, kdy mám pocit, že vyrážím na tenký led. Mě vychovávala máma, s tátou se rozvedli, když mi byly tři. Učila mě vrtat a tak. Zároveň přiznávám, že muže ve svém životě mít chci, a je mi jedno, jestli já budu vrtat a on umývat nádobí. Toto téma je pro mě důležité, ale jsou i zásadnější. Františka Plamínková je pro mě jednou ze silných, osobitých žen, které mě v poslední době, možná i díky pandemii, fascinují a posilují. Je pro mě vzor, stejně jako Milada Horáková.
Jak tvé psaní vůbec začalo?
Myslím, že píšu díky gymplu. Byla jsem silně a vášnivě zamilovaná a jednou jsem mu poslala smsku. Pak jsem si ji po sobě četla, jestli jsem vyjádřila všechno, co jsem chtěla, a zjistila jsem, že jsou tam metafory a snažím se posílit jednotlivé významy slov. Zkusila jsem pak takhle psát. Chodila jsem se procházet ke splavu, cítila se až preromanticky, tak máchovsky. V rámci češtiny jsem svému učiteli poslala s úkolem i své verše. Chtěla jsem vědět, jestli „to“ mám nebo nemám. Hodně jsem lpěla na tom, aby se báseň rýmovala, byla ve vázaném verši. Pak jsem pochopila, že to tak být nemusí. A můj učitel mi řekl, že jo, že se určitě ještě vypíšu, ale dar mám. To byla první pobídka. Bylo to ve věku a zamilování, kdy inspirace přicházely samy. Pak jsem jen pilovala formální stránku. Obsahová mi přišla úplně jasná.
V recenzi na tvou sbírku jsem četla, že tvé verše evokují lidovou poezii. Jak pracuješ v Hluchých místech s rýmem?
Po prvních rýmovaných začátcích mi teď vyhovuje volný verš. Zároveň si uvědomuju, že udělat dobrý rým, aby byl originální, není dnes úplně snadné. Pracuju spíš intuitivně, protože mám vztah k hudbě – ráda zpívám a vnímám rytmus. V mých básních se rytmus vytváří tak nějak sám. Záleží ale na tom, o čem chci psát. Forma slouží k tomu něco vyjádřit lépe, intenzivněji. Moje básně budou asi čím dál kratší a osekanější. V básni musí být tajemství – kdy málem řekneš hodně. Když jsem začínala psát, nebála jsem se ani rozsáhlejších skladeb. Potřebovala jsem vyčerpat výpravnou část svého básnictví. Já neumím malovat a poezií jsem si to částečně kompenzovala. Líbí se mi vytvářet portréty, medailonky, náčrty, vytvářet báseň jako obraz nebo si ji zabydlet. Nastěhovat do veršů nábytek a vystavět v básni byt.
Žiješ v Brně, jaké máš vzpomínky na rodné město?
Hradiště je pro mě jedna velká slavnost vína. Vína a slova. Když jsme dnes přicházeli a já se dívala na kavárnu Portál, vzpomněla jsem si na dobu, kdy to byl takový můj obývák – středobod veškerého mého dospívání, střední školy. Vždycky jsem tady cítila vřelost a pospolitost. Shledávání se je důležité i pro mou poezii. Je to chvíle, kdy přicházím do kontaktu se čtenářem skrze báseň. To shledání, kdy čtenář v básni něco najde a ovlivní ho to, to mi dalo Hradiště zakusit… Dalo mi i základ v přemýšlení o rodině. Potřebuju ji k životu. Je jedno, jestli to bude rodina – máma a mí bráchové, nebo to budu já a přítel, nebo já a mí kamarádi. Důležitá je pro mě rodina i místo, kam se můžu uchýlit. Na začátku jsem Brno fakt neměla ráda. Trvalo mi to dva roky, než jsem to pokořila, a zbožňuju jej. Myslela jsem si, že najít druhý „Portál“ se mi nepodaří. Nalézala jsem spíš drobné „Portály“. Jsou tam lidi a místa, kde se cítím jako tady, se vzpomínkou na Portál a na kamarády. Hradiště jsem si tímto způsobem přetáhla do Brna.
Jaké jsou tvé další plány ve psaní?
V počítači mám soubor Druhá kniha. Je to zatím jen koncept. Ke psaní ale potřebuju čas, který je jen můj, a zatím jsem součástí pracujícího lidu, takže vznikají jen střípky a poznámky. Dokončila jsem magisterské studium managementu v kultuře a přemýšlím, zda zůstat ve škole, nebo se věnovat něčemu jinému. Je pravda, že mi teď moje psaní chybí a těším se, až budu moct třeba zůstat do 4 do rána někde sama, jen s papírem a tužkou.
Jezuitská kolej, Uherské Hradiště, květen 2021.