Reklama
 
Blog | mark.machackova

Poeta loci: … o Martinu Horkém (1956-2016)

Martin Horký, z archivu rodiny.

„Říkám si, kolik jeho básniček asi v Hradišti ještě někde zůstalo ve školních sešitech.“

Možná si ho pamatujete ze školy, Unesca nebo Obchodní akademie, kde učil angličtinu, češtinu a hudební výchovu, jako učitele, který byl prostě „správný“. Možná jste jej potkali někdy ve městě s batůžkem. Řeč je o Martinovi Horkém, synovi muzikanta, básníka a dramaturga Otakara Horkého.

Jeho vlastní literární tvorba čítá pět malonákladových sešitků básní, básnickou sbírku Sukouzlení (2001) a tři měsíce po jeho smrti jeho přítel a nakladatel Tomáš Ježek připravil z básní z pozůstalosti sbírku Mít křídla z duhy (2016). Tu ilustrovala jeho mladší dcera Anna, se kterou jsem si o Martinovi Horkém povídala.

Dávat rozhovor o tátovi, který tu už není, asi nebude lehké…

Po tom, cos mi s nápadem na rozhovor zavolala, jsem začala procházet taťkovy věci, vybírala, co by se mohlo pro rozhovor hodit… a taky plakala.

Jak jsi zjistila, že táta píše básně?

Psal skoro pořád. Tos nevěděla, jestli opravuje sešity, nebo něco píše. Měl takový starý stůl po prababičce se šuplíčky, vyřezávané detaily, krásné. Seděl u něj a stávalo se mu, že ho něco napadlo, když opravoval písemky. Psával ve škole, kde učil, i doma. Vždycky si to rychle zapsal do toho sešitku, který zrovna opravoval. Pak si to vytrhl, ale ne vždycky, … Často to někde založil, že si to potom vezme. Takže on třeba napsal básničku a pak těm děckám vrátil písemku s básničkou někde na konci sešitu (smích). Říkala jsem si, kolik těch básniček ještě někde v Hradišti asi je… Někdy pak hledal a nenašel. Dětem se vracely sešity s vytrženými stránkami a běžně to míval po kapsách. Mamka říkala, že potom, co zemřel, nacházela všude básničky. Dávala je pak do stůžku… A Tomáš Ježek, jeho přítel, je pak vydal. V době, kdy tátovi zjistili rakovinu, upnul se na poezii a společně s Tomášem do toho „šlápli“ a něco z tátovy tvorby povydávali už tehdy. Když táta umřel, v Brně na Skleněné louce udělal tátovi večer čtení jeho básní.

Je pro tebe těžké jeho poezii číst?

Víš, chtěla jsem to číst. Doteď to bylo pokaždé ještě hodně těžké se k tomu vrátit. Vždycky jsem se rozplakala a možná se rozpláču i teď (pauza).

To bych nerada. Vím, jsou to teprve čtyři roky.

Nikdy nebude dost. Nejde to. Teď ještě ne.

Jaký máš vlastně k tátovým básničkám vztah?

To je hodně zásadní otázka… Doteď mě strašně mrzí, že když ještě žil a já byla na umprumce, tak mi někdy svoje básničky přinesl, ať si je přečtu (možná proto, že jsem věděla, jak těžké je jít s kůží na trh) a já jsem z toho samozřejmě měla strach. Ty s ním žiješ, čteš mezi řádky, prostě víš… Bála jsem se toho, nebyla jsem schopná to číst. Jestli tam nebude třeba výčitka, kterou nebudu moct unést. Máma to měla úplně stejně. Říká: „Tak to je fajn. Taťka nám nechal odkaz, který nejsme schopni pojmout.“ Jsem moc ráda, že jeho verše fyzicky mám. Někdy je jenom přelítnu pohledem. Když je mám v knihovně, vím, že táta v té knížce je.

Říkáš, že je pro vás těžké číst jeho poezii – odraz jeho duše. Jak vlastně vnímal svět?

Byl citlivý. X věcí si uvědomíš, až tu ten člověk není. Když jsem nad tím vším přemýšlela teď zpětně, tak my, dvě holky pubertální, jsme mu to asi neusnadňovaly. Někdy doma nemluvil. Táta říkal, že původně nechtěl učit, ale pak ho to chytlo a jako učitel byl skvělý. Myslím si, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, protože se o děti opravdu staral a spoustu školních problémů si nosil domů. Řešil problematické děti, které třeba propadaly z angličtiny, bral si je na doučování a ony pak po 4 letech byly jedny z nejlepších. Protože jim věnoval čas a šel hodně dál za vztah žák-učitel. Cítily, že mu nejsou lhostejné.

Takhle si tvého tátu pamatuju já. Inspiroval mě svým vnitřním klidem.

Tohle už mi pár lidí říkalo a vždycky mě to těší. Jako učitele ho neznám, i když mě jednou učil jako suplování. Přišel s kytarou, posadil se a začal si brnkat, koukl se do třídy a povídá: „Kdo má službu?“ Přihlásila jsem se, podíval se na mě, pak do třídy a řekl: „Tak to už vím, jak to u vás doma vypadá“ a pokračoval v brnkání. Tak jsem se zvedla a šla utřít tabuli. Celá třída se smála. Měl svůj smysl pro humor a já teď po těch letech, co už není s námi, říkám třeba svému manželovi ten samý vtípek v naší realitě a pomyslím si, že kdyby táta žil, zavolala bych mu zpátky a řekla mu: „Tati, tenhle byl dobrej…“

Byl na sebe přísný?

Já si myslím, že ano. Nosil toho strašně moc v sobě a já to tehdy nemohla rozklíčovat a pochopit. Dával to do své poezie.

Ovlivnilo ho místo, kde žil?

Určitě ty moravské kořeny. Umíš si představit, že bys žila někde jinde? Já ne a mám to po taťkovi. Tady jsem se narodil, je to moje rodná hrouda… Tohle měl. Strávil v Hradišti dětství a když byl malý, prolízal s kamarádama staré Hradiště. Jinak myslím, že netrval na určitém místě, že se cítil nejlíp, když chodil. U toho přemýšlel, i nad svou poezií, čistil si hlavu. Chodil strašně moc. Chodil i každé ráno pěšky ze školy a do školy. Vítr ve vlasech, příroda, klid, čisto… Tohle on měl nejradši.  Jednou se takto procházel a vybral si i místo, kde by chtěl být pochovaný, ale potom ustoupil máminým argumentům a nechal se pohřbít tam, kde má rodiče, tedy na Mařaticích.

Chodíš tam za ním?

Já si myslím, že duše stále je, smrtí to nekončí a energie zůstává. Když jsem za ním poprvé šla, necítila jsem ho tam. Daleko víc byl se mnou doma, kde odešel.

Otakar Horký byl tvůj děda, myslíš, že poezii, a múzičnost vůbec, zdědil táta po něm?

Táta hrál krásně na klavír, doma ve Šlapanicích jsme měli dva klavíry a táta neměl problém za ně sednout a hrát, i své věci. U táboráku na chatě na Smraďavce, kde kousek od ní měli chatu i Staňkovi, vždycky vytáhl kytaru. Vystudoval hudebku, češtinu a angličtinu. Je pravda, že si nevzpomínám, že bychom s tátou vedli vyloženě dlouhé rozhovory o minulosti, o dědovi. Táta měl lásku k literatuře určitě po něm, často ho vídával psát, třeba právě v podkroví na chatě na Smraďavce, kterému s bráchou říkávali Jestřábí hnízdo… Stromy nebyly tak vysoké, jako dnes, a byl krásný rozhled do údolí. Táta mi vždycky říkal: to není hned, máš něco dáno, nějaký vklad a na tom musíš pracovat. Vím, že sám psal už tak od patnácti.

Kafe Uprostřed, Uherské Hradiště, říjen 2020.

Reklama

Kdo ví

Život se mi denně drolí mezi prsty
jak větrající skála…
možná jednou
snad za věrnost místu
v prázdných dlaních zůstanou mi
na dvě hrsti písku.

autor: Martin Horký

Anna Pálková, rozená Horká. Foto: Marek Malůšek.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama